Jsou dny, jako například tento, kdy se absolutně necítím úplná a také nevím, co se sebou dělat.. Všechno začne jedním krásným snem v noci, který s ránem zmizí. Když mě ráno opouští můj sen, musím si prostě připadat opuštěná. Většinou čekám, že to po pár hodinách odezní a místo té syrové osamělosti se dostaví normální stav nebo alespoň otupělost. A když to nepřichází tak, jak si přeju, jdu a vytvořím si blog.
Možná proto, že potřebuji napsat, že dnes nejsem sama sebou (zní to frázovitě). Jako by místo mě seděla u compu úplně jiná Dáma a to ona se cítila sama a to ona si psala deníček na netu. To ona ví, co se sebou dělat, když takové dny přijdou, to ona ví, co tady psát.. Já ne. Já si pustím Kate Havnevik a hodlám se v tom utopit. Jenže utopit se v tom znamená, že strávím další hodiny přemýšlením nad tím, co dělat s dny mezitím.
Dny mezi spánkem a bdělostí, dny mezi svítáním a stmíváním, dny mezi táním a tuhnutím.. Dny mezi sluncem a měsícem, dny mezi holkou a klukem, dny mezi ránem a nocí. Ty dny, kdy nevím, co se sebou dělat a proto jen koukám do zdi. Ty dny, kdy si uvědomím, že nic není zbytečné a jak málo toho stíhám. Jak bezmocně přihlížím tomu, že mi čas utíká mezi prsty a jak jednoduché je s tím něco udělat! Jenže když má člověk tento stav, není lehké hnout se z místa a vyjít z domu s hlavou vztyčenou. Nejlíp je mi pod polštářem se sluchátky na uších, dobrovolně vytvořená senzorická deprivace s nedostatkem vzduchu.
V tu chvíli si přeji být komixovou hrdinkou s vysokou zločinností ve svém městě. Přeji si být dokonalou dámou bez oka na punčoše a přeji si být badatelem ve fázi, kdy vybádané tvoří.
Určitě jste někdy zažili pocit, že jste měli být v určitou chvíli na určitém místě a přitom jste teď a tady. A mezitím něco někde utíká, odvíjí se bez vás, vynechává vás to. Ta holka, co se chystá na první rande máte být vy, ne ona. Ten kluk, co řídí to skvělé auto s plnou nádrží benzínu taky máte být vy. Vy se nemáte jen dívat, vy to máte prožívat. To VÁM to bylo ukradeno (ale kým, kým?!), to VÁS z toho vynechali, to na vás zapoměli. Možná kdyby si člověk v takovou chvíli uvědomil pozitiva anonymity a nehybnosti v čase, snášelo by se to o něco líp. Jenže zrovna v takovou chvíli kolem všechno běží příliš rychle, nic nefunguje jak má - dveře v metru se zavřou příliš brzy (aby vás skříply), řidič vás nepustí jako jedinou na zastávce do autobusu a odjede, potkáte velkého černého psa který vrčí a štěká a to očividně na vás.. to není anonymita ani nehybnost, to je zmatek a chaos.
Dny mezitím jsou všechno, jen ne tiché a nehybné.
jasne chcem...ja si ta uz davam...:)